S příchodem reprezentační přestávky mnoho hvězd vyměňuje své známé klubové dresy české reprezentace za barvy národních týmů. Pro Luku Modriće není červenobílý Chorvatsko reprezentace dres pouhým sportovním úborem; představuje přesvědčení zocelené více než dvěma desetiletími zkoušek i triumfů. V nedávném úvodním kole Ligy národů UEFA (skupina A3) pomohl tento jednačtyřicetiletý hráč Chorvatsku k venkovní výhře 2:1 nad Českou republikou parádní trefou – avšak ještě dojemnější než gól samotný byl pohled na muže, nad nímž čas jako by neměl moc.

Kapitola mistrovství světa se již uzavřela. Za čtyři roky už na zádech chorvatského dresu pravděpodobně nebude stát jméno Modrić. Jeho odkaz však již dávno překročil hranice pojmu „legenda“: řídí hru zálohy jako šachový mistr, pohybuje se s energií mladíka a v očích mu stále plápolá nezdolná touha vyhrát ještě jeden zápas. Ve fotbale věk 41 let obvykle znamená odpočítávání k definitivnímu loučení; pro něj však tento sport není soupeřem v boji se stářím, nýbrž způsobem, jak vzdorovat zapomnění. Jako by tiše říkal: „Stále chci pro Chorvatsko vyhrát vše, co se vyhrát dá.“

Čas však nezná slitování. S každým závěrečným hvizdem se z Modrićovy chorvatské cesty odtrhává další list. Každý odehraný zápas znamená, že jich zbývá o jeden méně; pokaždé, když si zavazuje tkaničky nebo dává pokyn spoluhráči, působí to, jako by si vypůjčoval okamžik z našeho zdráhavého odmítání se s ním rozloučit. Není třeba uspěchat jeho loučení ani předstírat, že je imunní vůči stárnutí. Dokud je ochoten vyběhnout na hřiště, červenobílé kostky zůstávají živé a dýchající. Kéž zůstane každý Modrićův dotek s míčem dlouho v paměti – neboť existují hráči, kteří nehrají jen pro výsledky, ale proto, aby ztělesňovali samotné teplo a duši této hry.